Má zpověď z Vipassany: Meditovala jsem 100 hodin za 10 dní

Tak jsem opět sbalila krosnu a vyrazila do Vietnamu, abych se zúčastnila své první Vipassany. Řeč je o 10ti denním kurzu stejnojmenné meditační techniky, která se v Indii před 2,500 lety stala jedním ze základních kamenů Buddhismu. Kromě teorie se však kurz zcela distancuje od jakéhokoli náboženského směru či sektářství. V současné době se kurzy Vipassany pořádají ve zhruba 80 zemích.

Aby bylo učení co nejeefektivnější, je každý student doslova odříznut od vnějšího světa, Při příchodu odevzdá svůj telefon a po 10 dní dodržuje přísný režim, který začíná v půl páté ráno první meditací a v půl devaté večer poslední meditací končí.

A Stream of Thoughts Soaking In (2023) by [Karolina]

P r ů b ě h

Na začátku kurzu jsou všichni požádáni o dodržení pravidel jako je nečíst, nepsat, necvičit a nepoužívat jakékoli technologie. Pak je samozřejmě zakázáno užívání jakýchkoli látek, a po devět dní se praktikuje tzv. Noble Silence. Studenti mezi sebou tedy nesmí jakkoli komunikovat. Volné chvíle jsou tak často vyplněny hygienou, praním prádla, spánkem, či chozením v kolečku. Po celou dobu jsou muži a ženy rozděleni a společné prostory sdílí pouze při meditaci.

---

Program: Ve čtyři ráno zaduněl první gong, který vyzýval ke společné dvouhodinové meditaci. V 6:30 byla snídaně. Po ní pak následoval většinu studentů brzký ranní šlofík až do osmi, kdy byla další meditace, která trvala tři hodiny. V jedenáct byl oběd, a po obědě, jak by se dalo očekávat, se skoro všichni opět odebrali na lůžko. V jednu však zazněl gong, a následovala nejdelší denní meditace, která trvala (pro ty co chtěli), celé 4 hodiny. Poslední jídlo dne se servírovalo v pět, což bylo zpravidla pouze ovoce a hrnek mléka. Od šesti do sedmi následovala další hodinová meditace. Den se zakončil přednáškou v osm večer, a od devíti do půl desaté pak proběhla poslední večerní meditace.

---

Pokud chtěl člověk z meditace mermomocně odejít, pak to možné bylo. V jistých časech bylo také učiteli povoleno "meditovat u sebe v pokoji", což si většina přeložila jako povolení jít si lehnout. Ve výsledku tam byl každý sám za sebe a bylo na každém kolik si z kurzu odnese. I přes to se však od studentů dodržování programu očekávalo a asistenti se snažili každého motivovat k co nejvíce hodinám stráveným na meditačním polštářku.

Třeba když jsem si druhý den posteskla jedné z asistentek (asistenti a učitelé byli ti jediní, na které jsme měli povoleno mluvit), že jsem po ránu strašně unavená a že při každé ranní meditaci usínám, řekla mi ať si dám kafe. Od té doby mi nechávala pytlíček kafe na stole každý den.

H i s t o r i e

Vipassana se jen tak tak dochovala ve své ryzí podobě v jaké byla vyučována Buddhou. A to nikoli v Indii, ale v Burmě, kde ji mimojiné začal v minulém století praktikovat tehdy úspěšný podnikatel S. N. Goenka. Dlouhé hodiny přesčasu se začaly podepisovat na podnikatelově zdravotním stavu a Vipassana mu přišla do cesty při honbě za vyléčením svých nekonečných migrén. A tak se pan Goenka v roce 1955 zúčastnil své první Vipassany.

V prvních dnech chtěl však z kurzu odejít, "toto není nic pro mě", protestovala jeho hlava. Byl už nakročen jednou nohou ze dvěří, když mu jeho učitel pravil, "vydrž ještě jeden den". A on tedy zůstal. Jen těžko mohl tehdá tušit, jak zásadní bylo toto rozhodnutí ne jen v jeho životě, ale také v životě tisiců dalších studentů.

A tak blahodárné účinky Vipassany, která vyléčila jak jeho fyzické tělo tak i ducha, inspirovaly Goenku skončit s podnikatelskou kariérou a namísto toho se zcela oddal praktice. O 14 let později, se tak stává autorizovaným učitelem Vipassany a v 70. letech se přestěhuje z Burmy do Indie, kde otevírá první středisko.

Naplnilo se tím tak Buddhovo proroctví, které se tradovalo mezi Burmenskými učiteli, že se Vipassana po 2,500 letech navrátí do krajiny svého původu.

S o u č a s n o s t

Od 80. let se učení Vipassany rozšiřuje po západě a k tomuto dni bylo zavedeno ke 300 střediskům po celém světě. Goenka apeloval na to, aby byla Vipassana umožněna všem lidem bez rozdílu. Kurzy jsou tedy zadarmo a střediska fungují na základě dobrovolných příspěvků. O chod kurzů se pak starají dobrovolníci.

Vipassana se začala vyučovat také ve školách a ve věznících. Dopočuji dokument Doing Time, Doing Vipassana (1997) o čase, kdy Goenka navštívil největší věznici v Indii a po deset dní s vězni praktikoval Vipassanu. "Uvědomil jsem si, že zloba vychází ze mě a že pouze já nad ní mám kontrolu, a že okolí za ní nemůže", pravil jeden z nich po dokončení kurzu.

A tak každý rok po světě přibívá tisíce studentů a následovníků Vipassany.

Jedná se tedy o historickou událost, která může snad alespoň částečně napomoct k uzdravení kolektivního myšlení a stavu naší společnosti.

Alespoň tak se mi líbí domnívat.

P r a k t i k a

Během 10ti denního kurzu se učí dohromady tři meditační techniky.

Anapana

Jelikož je hlava na začátku kurzu přirozeně plná "bordelu", Vipassana se začíná vyučovat až den čtvrtý. První tři dny se věnují praktice, která se nazývá Anapana. Hlavním předmětem této techniky je soustředit se na dech a senzace, které se dějí jak na vnější tak ve vnitřní části nosu. Postupně se toto pozorované území zmenšuje pouze na senzace, které se dějí pod nozdrami nad horním rtem. Záměrem je, aby mysl zbystřila a zcitlivěla. Obecně se doporučuje touto technikou začínat.

Vipassana

Ve starodávém jazyce buddhistů, Pálí, značí pojem Vipassana vhled, či také jasné vidění. Metoda totiž nabádá k pozorování procesů a senzací na svém vlastním těle, avšak bez jakéhokoli zásahu či sebemenší fyzické reakce. Senzacemi se myslí svědění, vánek, křeč, úzkost, stres, ale také teplo, zima, uvolnění, komfort...

Vlastně jde o takový vnitřní sken. Začíná se od nejvyšího temeního bodu a postupuje se kousek po kousku přes obličej, krk, ramena, ruce, konečky prstů, hrudník, břicho, záda, stehna, kolena, a prsty u nohou. Cílem je uvědomění si pomíjivosti, a přijmutí skutečnosti takové jaká je, ne jaké chci aby byla. Vipassana nenabízí mantry ani se nesnaží o "překročení" mysli. Naopak, vede k plnému uvědomování a přijetí aktuální reality.

Metta

Tato krátká technika se vyučuje poslední den a doporučuje se praktikovat po Vipassaně, na konci meditace. Student se přestává soustředit na jakékoli vnitřní senzace a naopak směřuje svou pozornost směrem ven a přeje si jen to nejlepší pro všechny živé tvory. Jakoby ony vnitřní senzace přetvořil na láskyplnou energii, kterou jim telepaticky předává. Bylo nám řečeno, že pokud budeme Mettu praktikovat pravidelně na jednom místě, místo se touto pozitivní energií "označkuje".

J s e m n a V i p a s s a n u p ř i p r a v e n/a ?

Šestý den vidím holku z mého pokoje jak sedí na schodech se sbalenou krosnou. Nedalo mi to, a tak jsem porušila Noble Silence a potichu se jí ptám proč odchází. Ona mi povídá, že je to na ní moc, a že jí meditace rozjela akorát tak těžkou úzkost. Během těch pár vět se mi ale také svěřila, že nikdy předtím nemeditovala a přiznala se, že na takovou nálož nebyla připravená. Takže pokud se plánujete Vipassany zúčastnit, pak bych doporučila meditovat nejdříve o samotě, a postupně se dostat alespoň na 45 minut až hodinu. A meditací teď nemyslím Vipassanu, ale zkusit třeba jednodušší Anapanu, tedy soustředit se na dech.

Každý den bylo možné rezervovat si rozhovor s učiteli. Učitel Vipassany však není psycholog, a tedy poradí akorát s meditační technikou nikoli s osobními strastmi.

Je proto třeba zdůraznit, že se Vipassana zásadně nedoporočuje jako terapie na psychické problémy či traumata a za nepříznivých okolností může člověku kurz spíš ublížit. Pokud někdo navštěvuje terapeuta ši psychologa, pak je třeba poradit se před účastí nejprve s ním.

Nejlepší je nic od Vipassany neočekávat. Očekávání vedou akorát ke zklamání a tady to platí dvojnásob. Kromě meditace a možná nějakých cviků na zadek a záda ať tolik nebolí, není opravdu jak se připravit. Vše příjde samo v momentu. Nechci nikoho podceňovat, ale k osvícení dost pravděpodobně za deset dní nedojde, a upínat se na nějakou podobnou myšlenku bude pozornost od praktiky akorát odvádět.

M á z k u š e n o s t

Záměrně se zde chci vyhnout pojmům jako: "těšila jsem se na..." či "nebavilo mne ono...". Jelikož praktika Vipassany je o tom pozorovat, nikoli reagovat. Přijímat realitu takovou jaká je a ne jakou chci aby byla.

Zvyknout si na to, že u sebe nemám telefon, nebylo zdaleka tak náročné, jak jsem si myslela. Touha ho popadnout se mnou šila asi jen první večer. Hlavou se mi honily kdejaké běsy a strachy a bylo nezvyké, že od nich nemůžu domněle utéct jako jindy. Jakmile jsem se však srovnala s touto offline realitou, hlava ho úplně přestala vyhledávat. Často jsem ale myslela na psaní, jenom tak rukou do notesu. Chybělo mi, že nemám jak si zaznamenat co se mi honí hlavou, ať už to bylo cokoli. A tak moje spisovatelská duše zápasila s hlavním předmětem učení. S přijmutím pomíjivosti, konkrétně, pomíjivosti myšlenky.

Prostor na chození byl omezený, jednalo se o ovál velmi úzký, a asi 30 metrů dlouhý. Dělalo mi problém chodit pomalu a tak jsem ze začátku oválem štrádovala sem a tam. Jak se však zpomalovaly mé myšlenky, zpomaloval se také můj krok. A já čím dál pozorněji vnímala své okolí. Ať už to byly rostliny, obloha, palmy, či jen mé bosé nohy kráčející po sluncem vyhřátém betonu.

První dny se vyplavilo hodně, jak to jen nazvat... povrchových problémů, řekněme. Jako třeba mé krátkodobé plány, co dál se životem, ale také jak budu dekorovat svůj byt, až ho jednou budu mít. Vzpomněla jsem si na pasáž z filmu Jíst, meditovat, milovat, který jsem mimochodem (ne tak) docela náhodou sledovala v letadle cestou do Vietnamu.

Občak si zkrátka užívám, když je můj život totální kýč.

Každopádně mi přišlo hodně trefné, jak hlavní hrdinka zápasí s proudem myšlenek při jedné ze svých prvních meditací. A hlava jí svévolně utíká k materiálním představám o tom, jak si vyzdobí svůj meditační pokoj až se po svých cestách přestěhuje do Chicaga. Když se o tom pak emotivně svěřuje jednomu z místních znalých studentů, povídá jí:

"Meditační pokoj si nosíš v sobě, ten si vyzdob!"

A tak se pro mne tato věta stala kotvou vždy, když má hlava chtěla mermomocí něco imaginárně dekorovat. A že takových momentů bylo v prvních dnech opravdu hodně, z nějakého důvodu.

Čím víc povrchových problémů vyplouvalo, tím hlouběji jsem se však nořila do svého vědomí. Čtvrtý den byl pro mne první, kdy tekly slzy. Den 6. mne při Vipassaně začaly doslova bolet staré rány.

Pochytila jsem, že se tomuto 10ti dennímu kurzu také přezdívá "Purification of mind" (očista mysli). Což mi přišlo po několika dnech velmi trefné. Protože jak je známo, během úklidu se často nadělá pěkný nepořádek, a jeden rozpráší víc jak jeden temný kout.

Také jsem pochopila, že pokud se člověk před nějakým rozhodnutím v běžném životě shovává, odkládá ho, či snad volí lehčí cestu, při Vipassaně není kam se shovat. Sedí před ní úplně nahý.

Líbí se mi citát od Matthew David pro Travel Memoirs:

"Dosáhnout při meditaci prvního zvratu je jako poprvé si nasadit brýle. Najednou vidíte svět tak jasně, že vás zaskočí, jak jste mohli dříve žít s tak zastřeným pohledem."

C o s e u m n e z m ě n i l o ?

Je to již přes měsíc, kdy jsem se Vipassany zúčastnila, pozoruji na sobě tedy nějaké změny? Upřímně se mi na tuto otázku těžko odpovídá, jelikož radikální změny to jistě nejsou. Mé plány se nezměnily, spíš jsem se v nich ještě víc utvrdila. Jsem mentálně silnější? Jsem psychicky odolnější? Hmm...

Asi můžu říct, že jsem se naučila schopnosti zdravěji příjímat své emoce. Dřív jsem měla ve zvyku od těch nepříjemných buďto utéct nebo se jimi nechat úplně pohltit. Vipassana mne však naučila uvědomění si pomíjivosti. Jak emoce přijde tak zase odejde, a vše mezi tím je jen jeden intenzivní prožitek. Když se nám děje něco hezkého, nechceme aby to skončilo. Když se naopak děje něco ošklivého, chceme pravý opak. Ale v obou případech je taková touha akorát zdroj neštěstí, protože vždy chceme něco co nemůžeme mít.

Budeme-li ještě chvíli filozofovat o Vipassaně, pak mne fascinuje, že se tato technika může stát vlastně takovým našim brněním. Protože nikdo nemáme moc zamezit, aby se nám v životě děly prekérie. Vždy jsem se děsila toho, jak budu jednou reagovat na opravdové životní zkoušky, když se hroutím i z pouhých nepříjemností. Jsem vděčná, že jsem objevila techniku, která mne může na takové zkoušky připravit. Ale také vím, že jeden 10ti denní kurz zdaleka nestačí.

Uvědomila jsem si, že když chce člověk postavil pevné základy, pak je lepší jejich budování příliš neuspěchat. Tento kurz proto vnímám jen jako začátek. Jak dobře budu praktiku integrovat ve svém životě, to ukáže jen čas, a také má ochota udělat ještě pořádný kus práce.

V z á v ě r u,

Vipassana je pro každého velmi intimní a velmi jedinečná. Proto by se mi teď jen těžko vzpomínalo a popisovalo, co všechno se během meditací odehrávalo na té jaksi hlubinné úrovni. A také není mým záměrem někomu ovlivnit jeho vlastní zkušenost. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že budu tu svou reflektovat jen hrstkou slok.

Usedám opět na polštář,

ruce v klíně semknuté,

hlavou honí se mi zas,

ty bolesti domněle pohřbené.

Jako když kostlivci lezou z rakví,

stejně tak mé úzkosti na povrch se derou,

místo, které leta prázdnotou zelo,

najednou píchá a tiše křičí.

A já však bez pohnutky,

nechávám tu bolest cítit,

nechávám tu bolest řádit,

ať si kňučí bez odezvy.

Jako když jeden kráčí okolo blázince,

a slyší řev a slyší pláč,

avšak nenahlédne do oken,

ale strnule jen kráčí dál.

A tak já kráčím hodiny,

někdy dvě a někdy čtyři,

až gong náhle zaduní,

a já probouzím se do němoty.

Němota všudypřítomná,

jak osvobozující je to zkušenost,

němá je i hlava má,

ztratila na chvíli nad duší moc.

Ukotvena v přítomnosti,

procházím se sem a tam,

v poklidu a blaženosti,

že bytí není hlavolam.

Vnímám každý dotek,

jak našlapuji nohou lehkou,

pak na oblohu zadívám se

a splývám s její paletou.

Ztrouchnivělé kolo zlomilo se,

neuneslo vlastní tíhu,

a proud myšlenek rázem vpil se,

do jarního záhonu,

kdesi na jihu.

Pokud bych měla svých 10 dní Vipassany převést do pojmů, pak jsou to tyto:

Práce, disciplína.

Němota, nahota.

Láska, oddanost.

Bolest, probuzení.

P o k o r a, s v o b o d a.